Puritánské hnutí se zrodilo uvnitř anglikánské církve v Anglii v polovině 16. století, svého vrcholu dosáhlo o sto let později. Bývá označováno za jedno z nejserioznějších a nejnesobečtějších hnutí křesťanské historie.
Tehdejší puritánský pokus o reformu představoval velmi obtížný zápas. Anglikánská církev v čele s králem, ač formálně nezávislá na Římu, zachovala po katolickém vzoru biskupské zřízení a většinu obřadů a forem. Především však takto „shora“ prováděná reforma nebyla s to radikálně jednat s hříchy nevěry, bezbožnosti, lhostejnosti a světskosti. Z této svaté nespokojenosti povstalo puritánské hnutí, požadující důslednou očistu ode všech pozůstatků papežské minulosti. Puritanismus byl nesen nejen úsilím o nápravu společenských nešvarů a o reformu církevní správy, ale přicházel i s rozsáhlou teologickou obnovou křesťanského smýšlení. Puritánští teologové důkladně promýšleli mnohé z toho, k čemu „kontinentální“ reformace Lutherova a Calvinova, zcela zaměstnaná fundamentálními otázkami spasení, autority Božího Slova, role Boží milosti a skutků, dosud nedospěla. Právě puritánům tak vděčíme za dnes samozřejmé pravdy o potřebě osobního obrácení, znovuzrození, o duchovním růstu a posvěcení. Po boku puritanismu se také rodil novověký baptismus s důrazem na křest dospělých na základě víry.
Puritáni volali po čistotě a prostotě bohoslužby, také však po svatosti osobního života. Mnohé „protestantské ctnosti“ mají své kořeny právě mezi puritány: Důraz na růst charakteru a osobní posvěcení, praktičnost, metodičnost a píle; důraz na kvalitu a hloubku osobní duchovní zkušenosti, práce s Písmem a duchovní sebekázeň. Také však např. ideál křesťanské rodiny s osobní četbou Písma a zodpovědností rodičů za náboženskou výchovu dětí. Puritánské hnutí tak v jistém smyslu představovalo duchovní „vykročení ze středověku“.
Jelikož tehdejší církev byla stále spjata se státem a autoritou krále, kritika zesvětštělé církve byla chápána i jako útok na stát. Puritáni byli proto tvrdě pronásledováni. A proto se také začala rodit – po naší Jednotě bratrské snad podruhé v dějinách – myšlenka církve na autoritě panovníka nezávislé, církve, která své záležitosti spravuje sama, nepodléhá papeži, biskupům ani králi, a je plnohodnotnou „církví“ v každém svém místním sboru, Z tohoto puritánského kvasu se rodí to, co je pro nás dnes samozřejmé: svoboda svědomí, které je odpovědné toliko samotnému Bohu, a z ní odvozený ideál církve, která si bez vlivu státu sama ze svého středu volí své správce; představa sboru, který je svéprávný a v jehož čele stojí starší, povolaní sborem.
Jak se postupně vyhrocoval střet se státní mocí, narůstal počet těch, kteří z Anglie odcházeli hledat místo, kde by mohli sloužit Bohu podle poznané pravdy v souladu se svým svědomím. Odhaduje se, že v letech 1620 – 1640 odešlo z Anglie do Severní Ameriky na 20 000 puritánských poutníků. Šlo z převážné většiny o kongregacionalisty, kteří v Nové Anglii (jak svou kolonii nazvali) utvářeli své sbory jako samosprávné obce, jejichž členové jsou spojeni smlouvou s Kristem i mezi sebou.