„Jsou-li velké věci náboženství správně pochopeny, pohnou srdcem.“ (Jonathan Edwards: Religious Affections)
Jonathan Edwards (1703 – 1758), teolog s neobyčejnou filosofickou pronikavostí, v jehož dílech se snoubí logika s vášnivou láskou k Bohu, geniální myšlení s hlubokým křesťanským cítěním. Kazatel, jehož si Bůh použil pro zažehnutí duchovní exploze v Nové Anglii ve 30. a 40. letech 18. století, kterou dějepisci označují jako „Velké probuzení“. Žil v době, kdy puritánské hodnoty Nové Anglie doznívaly, byl svým způsobem poledním z velkých puritánských myslitelů.
Mysl a srdce. Právě takto lze popsat, čemu Edwards – v duchu těch nejlepších puritánských tradic své teologie - zasvětil svůj život. Přinášel světlo mysli a zapaloval oheň v srdci. Světlo bez tepla možná naplní mysli posluchačů informacemi, ale nemůže nasytit jejich duši a nemá moc přivádět ke spasení. Poznání i víra. Světlo a teplo. Pravda a vášeň. Rozum a cit. Oheň a led.
Edwards byl přesvědčen, že být křesťanem znamená mít vášeň pro pravdu. A pravdě rozuměl takto: Bůh je svrchovaný ve všem, On vládne, všechno činí a působí podle své vůle. A poznat – skutečně poznat - tuto pravdu znamená radikálně změnit svůj život. Byl zcela oddán víře, že Bůh nejvíce zjevuje svou slávu tam, kde si pokorně uvědomujeme svou plnou závislost na Jeho milosti.
„Kdo nemiluje, nepoznal Boha“, praví Písmo a Edwards tomu rozumí takto: „Kdo Boha vášnivě nemiluje, nepoznal jej tak, jak je třeba“. Je možné dobře znát ortodoxní učení či vcelku mravně žít, a přesto nebýt skutečným křesťanem. A v tom viděl Edwards svou službu a v tom spatřoval i smysl a cíl duchovních probuzení, jichž byl účastníkem: v moci Ducha svatého přesvědčit mysl a pohnout srdcem. Obživit svědomí Boží svatostí, nasytit mysl Boží pravdou, osvítit představivost a fantazii Boží krásou, otevřít srdce Boží lásce, obětovat vlastní vůli Božímu plánu.
(citováno podle: David Floryk: Zasuté kameny. Deset postav konzervativního smýšlení, vydal: Konzervativní klub, Ostrava 2008, ISBN 978-80-254-3007-1)