Je pro mě dobré, Pane, když mi dáváš nahlédnout do mého vlastního nitra.
Hřích je mé největší zlo, ale ty jsi mé největší dobro!
Mám důvod nemít zalíbení v sobě a nehledat sebeúctu, neboť nikdo netouží po tom, aby chválil svůj vlastní hnůj.
Mé zemi, rodině, církvi, mým blízkým - se kvůli mým hříchům daří hůře, a já to nevidím, neboť hřešící se vždy domnívá, že jeho hříchy jsou malé nebo že se na ně Bůh nehněvá.
Kéž si neberu za příklad jiné lidi a nemyslím si, že jsem dobrý, protože jsem jako oni. Neboť všichni dobří lidé nejsou tak dobří, jak Ty si přeješ, nejsou vždy důslední, nenásledují vždy svatost, necítí věčné dobro ve svých souženích.
Ukaž mi, jak poznat, kdy je zlé to, o čem se domnívám, že je správné a dobré, jak poznat, kdy to, co je zákonné a dovolené, pochází ze špatného principu, jako je touha po slávě či po prospěchu z křivdy.
Dej mi milost, abych si každodenně připomínal své potřeby:
- hledání tvé vůle v Písmu,
- moudrost, abych mohl vést druhé,
- každodenní pokání, jehož nedostatek mne udržuje v zátoce utrpení,
- ducha modlitby, který chrání srdce před slov bez lásky,
- horlivost pro tvou slávu, ne hledání vlastních cílů,
- radost z tebe a tvé vůle,
- lásku k druhým.
A nedopusť, abych svou trubku položil příliš blízko pramene, nikdy se nedotkl věčného pramene, nikdy nenabral vodu shůry.
(Z modlitebního pokladu anglických puritánů, podle „The Walley of Vision“)