Osobní modlitba a meditace, rozjímání nad Písmem, to vše hrálo v životě starých anglických puritánů důležitou roli. Nejen tu a tam vyslovená modlitba, ale celkový postoj člověka a jeho připravenost k modlitbě, „modlitební duch“, byl považován za klíčový projev upřímné zbožnosti. Modlitba bývá formulována slovy, a nemá-li být jen zcela letmým, pomíjivým pocitem, ale čímsi, co vyjadřuje hluboký postoj duše, pak může být i zapsána, je tedy zapamatovatelná, opakovatelná. Proto nalézáme v literatuře i v osobní pozůstalosti řady puritánských kazatelů a teologů i zcela prostých věřících mnoho zapsaných modliteb a meditací. Pečlivost a důkladnost, soustředěnost na budování charakteru, hluboké sebezpytování a také určitá myšlenková příprava, až systematičnost, s nimiž přistupovali puritánští otcové k modlitbě, může být pro mnohé z nás určitým překvapením.
Příležitostné, spontánně vyslovené modlitby, k nimž jsme puzeni okamžitou potřebou duše, jsou jistě nenahraditelné a mají zůstat v centru našeho modlitebního života! Nechceme je nikterak nahradit či omezit, právě naopak! Kéž by meditace nad modlitbami puiritánů povzbudila a inspirovala, rozšířila obzory, dodala „palivo“ naší modlitební představivosti. Snad také může pomoci čelit pokušení jisté jednotvárnosti, návykovosti či naopak chaotičnosti a nahodilosti, do něhož má čas od času sklon náš modlitební život upadat.

Tyto modlitby a meditace jsou posbírány z téměř zapomenuté pokladnice starých anglických puritánů, z jejich duchovních cvičení, meditací a modlitebních knih. Svědčí o bohatosti a barevnosti evangelikálního myšlení a jazyka dřívějších generací, o jejich živoucí a hluboké zbožnosti.
Snad nám tedy modlitby Richarda Baxtera, Johnathana Edwardse, Johna Bunyana, Isaaca Wattse, Charlese Spurgeona, a řady dalších, včetně mnoha dnes již bezejmenných bratří a sester, mohou být pomocí, vzorem či inspirací pro osobní i rodinné pobožnosti.